Letím, letíš, letíme

Život se nás nezeptal, zda chceme mít nestandardní dcerku, ani nám nedal možnost se připravit. Jednoduše nás  - metaforicky řečeno - hodil jednoho dne do vody a na nás teď je naučit se plavat. Ani jeden z nás není logopedem, nevystudovali jsme psychologii ani speciální pedagogiku a neznáme didaktiku výuky jazyků. Jsme rodiče a známe svou dcerku.

Metodu celkové fyzické odezvy (kterou jsem zmiňovala v článku Total Physical Response (TPR)) jsme objevili náhodně při samostudiu angličtiny v podcastech A.J. Hoge. Chopili jsme se jí intuitivně - začali jsme se slovy spojenými s pohybem:

LETÍM, LETÍŠ, LETÍME

Vyběhla jsem s dcerkami ven, slunce nám svítilo nad hlavou, ptáci zpívali a poletovali nám nad hlavami a vysoko na obloze se čas od času prohnalo letadlo.

Využila jsem situace, ukázala na letadlo a zeptala jsem se: "Co dělá letadlo? Letí! Jak létá letadlo?" Roztáhla jsem ruce a rozběhla jsem se po trávníku - a dcerky za mnou, výskaly a napodobaly mne, představujíc letící letadlo. "Letí!"

Zpozorovaly jsme, jak se z větve smrku vznesla do vzduchu sojka. Vykřikla jsem: "Ptáček! Ptáček letí! Jak létá ptáček?" Špičkami prstů jsem se dotkla svých ramen, začala jsem mávat rukama jako pták křídly a opět jsem se rozběhla. A obě holčičky nadšeně za mnou. "Letí!"

Od těchto našich prvních pokusů uplynulo již pár týdnů. Přidaly jsme ještě pozorování motýlů a snahu napodobit jejich let. A také skloňování - já letím, ty letíš, ona letí, my letíme... Sloveso letět má dnes již dcerka pevně ve svém repertoáru.