Total Physical Response (TPR)

Metodu výuky základů cizího jazyka, dnes celosvětově známou jako TPR (=Total Physical Response), vyvinul v 60. letech 20. století James Asher, profesor psychologie na Univerzitě San José. Její podstatu - spojení jazyka a pohybu - objevil při pozorování a zkoumání malých dětí učících se svůj první, mateřský jazyk.

Děti se nebiflují první slovíčka zpaměti, učí se je fyzickou nápodobou, například: Maminka řekne "zamávej babičce" a sama zvedne ruku a mává - dítě se ji snaží napodobit a cukne párkrát ručkou. Ujištěním, že maminku pochopilo, mu bude maminčin nadšený výraz a oslavné zatleskání.  S každým dalším pokusem bude jeho mávání více podobnější mávání maminčinu, později i samo okomentuje své počínání slovy "já mávám" a maminka mu odpoví "ano, ty máváš". Tak je to přirozené.

Co ale když je přirozený běh vývoje jazyka někde narušen?

Naše dcerka nemávala, nenapodobovala, ukazovačky typu "jak jsi veliká" ignorovala, vyvíjela si svůj jazyk. Říkali jsme si, že přeci není opička, aby se na povel předváděla, a fascinovaně jsme sledovali, jak objevuje nové a nové hlásky a skládá z nich svá slova, kterým rozuměla jen a jen ona. Všem připadala roztomilá a zábavná, nikdo neřekl, že je něco v nepořádku. Dnes, kdy mohu pozorovat i vývoj druhorozené dcerky, již vím, že děti se tím "opičením" učí a že je to tak správně a dobře.

TPR je metoda vymyšlená pro výuku cizího jazyka. My ji aplikujeme na výuku jazyka, který by měl naší holčičce být mateřským. Vědomě zkoumáme způsob, jakým se učí malé děti svůj mateřský jazyk, a zakomponováváme jej do her pro dcerku. K pohybu přidáváme emoce - a ono to funguje!

Na druhém setkání s logopedkou byla paní odbornice na jazyk zděšena, že dcerka nerozlišuje malý a velký. Dostali jsme za úkol trénovat tuto předmatematickou schopnost pomocí obrázků. Porovnávání velkého a malého domečku na papíře dcerku nikterak nezaujalo a nezdálo se, že by pochopila, co je obsahem těchto slov. Pak jsme zapojili pohyb, emoce a (možná až přehnanou) intonaci hlasu: "Jaký je tatínek? Je vééélký?" (Hlas jsme zesílili, tělo napjali, ruce natáhli nahoru a vyskočili, projevovali jsme nadšení z velikosti.) "Ano, je velký!" a pokračovali jsme "Jaká jsi Ty? Jsi vééélká holčička - jako maminka - nebo jsi malááá holčička?" (Slovo "vééélká" jsme opět doplnili stejnými pohyby a intonací, jako u předešlé otázky. Slovo "malááá" jsme naopak doprovodili ztišením hlasu, zkrčením těla na co nejmenší a tichým, širokým úsměvem.) "Ano, jsi malááá holčička!" A dcerka pochopila. Dnes dokáže rozpoznat "malý x velký" ve skutečnosti i na obrázku, občas sama od sebe porovnává, kdo je malý a kdo velký - a z toho, že se občas prohlásí za "malou" (v porovnání s maminkou, tatínkem, babičkou...) a jindy za "velkou" (v porovnání se sestřičkou, o které současně řekne, že je "malá"), je znát, že rozdíl malý x velký chápe dobře. Je to malý či velký pokrok?